Když se zpět do závodu vrátili naši tovární jezdci ověnčeni slávou vítězství z přetěžké velodupkové Rallye Semotámo, bylo u nás jako v úle. Těžko spočítat všechny, kteří si na naše chlapce přišli alespoň sáhnout. Při té slávě padlo i mnoho obdivných slov patřících našim supernovým velodupkovým strojům.
Jen my dva s Pepkem Kratinohou, coby odpovědní činitelé cechu konečné montáže strojů (on export, já vnitrostátní výroba), jsme nikterak nejásali. Dobře jsme totiž věděli, jak to ve skutečnosti vypadá s naší sériovou výrobou. Tu nám scházejí řídítka, tam brzdy a támhle zase něco úplně jiného. Takže to na naše velodupky lepíme postupně, jak je to z prvovýroby k mání. Protože je toho k mání poskrovnu, musíme – a co nám také zbývá – vzít všechno co nám přijde pod ruku. A těžko se kdo může rozčilovat, že z našich výrobních pásů odcházejí zmetky. Tak to totiž nazývá výstupní kontrola. I když jsme se dušovali, že zmetek je nanejvýš z deseti kusů jeden a že kolikrát si kupující jen těžko všimne některého nedostatku, o němž víme jen my, neboť není na první pohled zřetelný, přesto se tahle skutečnost přetřásá na mnohých ředitelských poradách. A viněni jsme my. Já s Pepkem Kratinohou.
»Buď rád, že nám ještě nesáhli na prémie,« řekl mi po jedné takové poradě Pepek a tvářil se tak tajuplně, že jsem nabyl přesvědčení, že tohle není jeho poslední slovo. Nebylo. »Musíme s tím něco udělat,« mínil Pepek dál. Kývl jsem. »Musíme se prostě ukázat,« vážil každé slovo. Nekývl jsem, ale zato se mé uši napnuly jako struny. On je Pepek koumák, ten dokáže vyjít z každé šlamastiky. Kde kdo to o něm ví, ale přesto jsem byl zvědav, s čím přijde dnes.
»Co kdybychom si dali takový malý závazeček, že z našich pásů nebudou jezdit špatné velodupky a že ještě ke všemu ušetříme materiálové náklady?«
Otevřel jsem pusu nemoha ze sebe vypravit ani slovíčko. Pak jsem vykoktal: »Co-copak to jde?« Bylo však vidět, že Pepek všechno myslí vážně. »Jde, a budeš koukat, jak. Jen musíme být jednotni,« dodal a spokojeně si zamnul ruce. Čekal jsem, že mi objasní, jak můžeme tohle všechno dokázat, ale on mlčel.
»Takhle to už dál nejde,« začal na nás jednoho dne křičet ředitel. »Stížnost, stížnost, vrácená zakázka …« řval jako lev a po své kanceláři rozhazoval nějaké papíry. Stáli jsme jako sochy, hlavy svěšeny, ba v očích Pepana se zaleskla i slza. Pak se napřímil.
»Víme šéfe,« prohlásil a ze záňadří začal vytahovat svazek popsaných listů. »Současný stav nás trápí, a tak jsme projednali nové zásady při výrobě našich tak žádaných velodupek. Když byste se obtěžoval …« řekl Pepan a strčil řediteli svazek do ruky.
Nakoukl jsem přes jeho rameno a četl: Za nejkvalitnější kvalitu kvality. Polil mne studený pot a roztřásly se mi nohy. Tak Pepan to myslel doopravdy! Ba i ředitel to myslel doopravdy. Rozpřáhl ruce a objal mého exportního kolegu. Mlaskl polibek, druhý a ještě jeden. A už odpoledne se jelo na podnikové ředitelství. A opět slavnostní uvítání. Nazítří ráno se situace opakovala na generálním ředitelství. Netrvalo ani měsíc a všechny cechy nejen u nás ve fabrice a dalších závodech našeho ředitelství pracovaly podle našeho návodu. Jen asi s tím rozdílem, že se jim cíle, které Pepan vytkl, dařilo plnit, zatímco nám … Eh, škoda mluvit. Pepan však zůstával klidný. Vůbec ho to nevzrušovalo. Ani vztyčený prst našeho ředitele, který po každé nové stížnosti nebo vrácené zakázce čněl výstražně do výše a kolem něho jak kolem petřínské věže se do éteru neslo: »Už abyste začali!«
V tom nám křivdil. My totiž začali a nikdo nám nemohl upřít snahu precizně zaretušovat vady na modifikované šasi nebo větším nánosem vazeliny odstranit skřípání kol a mechanických částí řízení. Oddálili jsme tak poznatelnost vad našich strojů o plných 148 najetých kilometrů, což je bezesporu úspěch. A věřili jsme, že jednou to dotáhneme až přes hranici záruční doby a tím odstraníme stížnosti a reklamace. Chce to jen myslet. Mimochodem i na to, jak odstranit nepodplatitelnou výstupní kontrolu. Ale i to se nám přes různé potíže povedlo a začalo se nám žít jako v ráji. Kdopak by si na nás za vzniklé konstelace hvězd dovolil vyskakovat nebo nás kritizovat, že?
Vedlo se nám to až do doby, než k nám přijeli nákupčí z ostrova Buli. Velodupky viděli poprvé v životě a naše barvami hýřící stroje je uchvátily natolik, že pro nadšence ze své země hodlali nakoupit celých 120 strojů. Ovšem museli jsme pro ně uspořádat instruktážní jízdu, aby viděli jak správně se na naší velodupce pohybovat. To byl úkol pro Pepana Kratinohu.
»Vyber nějaký dobrý stroj,« zkormouceně se na mně obrátil Pepan oblečený již v koženou kombinézu. Kývl jsem. A jak tak vybírám, přišourá se ke mně jeden Bulan, a se širokým úsměvem mi ukazuje na rudý stroj se zlatými šípy a něco brebentí. Ač jsem tomu nerozuměl (vždyť jsem byl také jen šéf pro vnitrostátní výrobu), pochopil jsem, že si ke zkoušce žádá právě tuhle velodupku, která sjela z výrobního pásu. Abych zakryl své pochopitelné rozrušení, nepřestával jsem se ani já usmívat. A tak jsem ji Pepanovi vyvedl. Bulané nadšením tleskali, když Pepan na ní udělal první kolečko, první smyčku a rozletěl se z kopce vedle našeho cechu.
A pak to přišlo. Rána, rachot, vzedmutý oblak prachu. Když jsem tam doběhl, nebyla s Pepanem vůbec žádná řeč. Patrně proto, že ztratil vědomí. Ale i tak jsem věděl, co se asi přihodilo, neboť v ruce svíral řídítka, která se nějakým způsobem – děs to sper – odmontovala se od šasi, jež leželo ohyzdně pokroucené nějakých padesát metrů dál. Kola jsme však hledali dlouho, což dokazuje, že v nich byla zrovna dobrá ložiska.
Po ostrovanech se však země slehla dočista, ze zakázky nebylo nic a ještě jsme se dlouhou dobu báli, aby se to nerozkřiklo po světě. Bylo prostě po slávě.
Nezbývalo nám nic jiného než se na tu naši kvalitu podívat doopravdy. Stálo to hodně potu a těžkostí, neboť ze zaběhnutých kolejí se jen tak snadno nevyjede. Ale poučili jsme se, že závazek pro závazek, byť by byl sebelépe napsán a svázán v kožené desky, je pro kočku (či v našem případě pro nabití nosu). Takže teď raději v tichosti, ale odpovědně …
RUDÉ PRÁVO - haló sobota
