Střídavý proud a já

(příběhy ze života)

Od mládí, přesněji od doby, kdy jsem již uměl číst, jsem se zájmem četl cedulky s nabádavým textem: „Nedotýkejte se ani drátů na zem spadlých“
Vedle prapodivné stylizace mne zajímala i avízovaná nebezpečnost elektrického proudu ve veřejné síti.

Tuto nebezpečnost jsem „ochutnal“ na vlastní kůži během svého života celkem třikrát – naštěstí bez fatálního dopadu pro mne.

První příhoda se stala v době mého raného mládí

Tehdy jsem bydlel se svými rodiči v Braníku v podkrovní dvougarzonce. Otec byl domácký krejčí a mezi jeho nástroje patřil i malý šroubovák určený k seřizování šicího stroje. Za čelem naší postele byla na zdi taková zajímavá věc se dvěma dírkami. Jako zvídavé dítě, jsem samozřejmě zkusil prozkoumat co se tam vlastně skrývá. Vnořil jsem šroubovák do dírky a v zápětí se mnou začalo cosi lomcovat. Naštěstí jsem byl na polštáři, v suchu a šroubovák jsem při tom upustil. Nezůstaly mi žádné následky, jen poznání, že strkat cokoliv do těch dírek je nepříjemné. Samozřejmě jsem šroubovák vrátil a nikdy svoji zkušenost nikomu nesdělil.

Druhá příhoda již tak neškodná nebyla

Odehrála se v době mé vojenské prezenční služby v roce 1957. Sloužil jsem jako automechanik, v té době již jako „mazák“, v samostatné autorotě umístěné v půlce zámku hrabat Taaffe v Nalžovských Horách. Naše dílenské vybavení bylo zoufalé a jako dílna pro opravy vozidel sloužily původně zřejmě stáje v suterénu zámku, kam se jen tak tak vešla jedna Praga V3S. Čili většina prací na vozidlech se musela provádět pod širým nebem.

Do té doby měla vojenská vozidla zvláštní poznávací značky namalované přímo na náraznících. Byly to černé, bíle orámované obdélníky s bíle namalovanými číselnými evidenčními značkami. Tehdy se ale přecházelo na demotovatelné plechové značky podobné civilním, kdy podklad byl žlutý s černým rámečkem a černými číslicemi. Tyto nové značky měly v sobě vytvořené dva otvory o průměru 6 mm. Aby se daly upevnit, tak bylo nutné do vozidel vyvrtat příslušné otvory, které na nich doposud nebyly potřeba. Vrtáním jsem byl pověřen patřičným rozkazem svého velitele dílny (desátník z povolání).

Vojsko bylo obuto do hrubých, celokožených holínek zvaných „půlitry“, které ochotně propouštěly vodu i když byly natřené krémem i na podrážce. Ruční vrtačka, kterou jsme měli k dispozici, měla celoduralové tělo s jednoduchou vnitřní izolací. Pracoviště pro vrtání děr jsem měl na trávníku přímo pod nájezdovou rampou k zámeckému vchodu (viz. obrázek). Tam mi postupně přijížděly jednotlivé „vejtřasky“ a já, podle šablony, vrtal otvory. Nutno poznamenat, že nárazník těchto automobilů je masivní profil tvaru U z ohnutého silného plechu (po létech odhaduji jeho tlouštku na nejméně 6 mm). Čili bylo nutné se při vrtání pořádně opřít, aby se úkon povedl. Během této činnosti sprchlo a když jsem se vrátil k přistavenému vozidlu, tak jsem stál v mělké, ale dost rozsáhlé louži.

Naznačil jsem si středy otvorů v nárazníku důlčíkem, opřel se pevně, obouručně uchopenou vrtačkou, o nárazník a stisknutím tlačítka zapnul přívod proudu. V tom okamžiku se mi velice intenzivně připomněl onen pocit třasu z mládí, jenže jsem dostal křeče a upadl na zem. Přitom jsem se nemohl vrtačky pustit a ani uvolnit tlačítko. Naštěstí tam vedle očumoval řidič toho stroje a ten mne osvobodil a snad i zachránil vytržením prodlužovací šňůry ze zásuvky.

Třetí příhoda se odehrála v zemi, kde zítra znamenalo již včera

(nebo to bylo naopak?)

Jezdili jsme s kolegy na služební cesty do partnerského výzkumného ústavu NAMI v Moskvě. Bylo to v sedmdesátých letech dvacátého století a životní styl tamnějších občanů byl přeci jen méně kultivovaný než náš a zvláště pak z chování účastníků silničního provozu bylo zřejmé, že mají velkorysý přístup k pravidlům, které jsme my byli zvyklí, více méně, dodržovat. V té době se tam již začaly šířit některé civilizační prvky jako třeba semafory pro chodce. Do té doby se chodci vrhali mezi proudy automobilů jako kaskadéři a nějak se propletli bez ohledu na barvy světel. Jak bylo dobrým a zažitým zvykem, tak nás kolegové z NAMI, jednou za dobu služební cesty, vyvezli na jednodenní výlet do nějakého zajímavého místa.

Jednou jsme tak jeli do starobylého města Suzdal, které se nachází „nedaleko Moskvy – cca 200 km“ za Vladimirem a je v něm, vedle skanzenu dřevěných staveb a opevněných klášterů, též zachovalé náměstí s historickými loubími pro trhovce. Bohužel během naší návštěvy začalo pršet. Když jsem chtěl přejít, na světelně řízené křižovatce, na druhou stranu ulice, tak mne popadla jakási zhovadilost a pýcha kultivovaného středoevropana a já se rozhodl, že těm sovětským kaskadérům ukáži jak civilizovaný člověk přechází v této situaci ulici.

Zmáčkl jsem tedy patřičné tlačítko na sloupku před přechodem, abych spořádaně požádal o přepnutí světel a zajištění bezpečného přechodu. V okamžiku stisknutí se mi vrátily vzpomínky na obě předchozí události a elektrické 50 Hz vibrace mi připomněly, že to nebyl nejlepší nápad. Samozřejmě, že jsem věděl, že tam neznají jištění spotřebičů zemněním, že mají 220 V ve všech domovních zvoncích, znal jsem vražedný nástroj „gazozažigalku“ s otevřeným 220 V jiskřištěm, ale jak jsem napsal, ten pocit kulturní nadřazenosti mne přemohl a já si opět „vychutnal“ jak mnou proudí elektrický proud dodávaný z nějaké mohutné, dostatečně dimensované, elektrárny. Naštěstí sevření a křeče nebyly silné a já se od sloupku odtrhnul a přešel poté ulici stejně jako sovětští občané.